Za čí starou chodí Lojza?

To byste rádi věděli, co? Strpeníčko, hned se to dozvíte. K odhalení této kruté pravdy je však třeba umět správně používat přivlastňovací zájmena.

Rychlé opáčko: můj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich, a hlavně SVŮJ.

A já vám radím, naučte se to radši hned, poněvadž nikdy nevíte, kdy se to může hodit zrovna vám.

A řeknu vám hned na úvod, že úplná selanka to dneska nebude. Přiznávám, je to tak trochu vyšší dívčí, ale společně to dáme, nebojte. Jen se zkrátka připravte, že budete potřebovat vědět, co to je třeba podmět a tak.

Začneme něčím jednodušším

To aby se nám hned na startu nepřehřál mozek. Mrkněte na tyhle dvě věty:

A: Jdu na vandr a beru si svůj nový batoh.
B: Brácha jel na vandr a půjčil si můj nový batoh.

Proč je ve větě A „svůj“ a ve větě B „můj“?

Protože prostě proto:

• Podmětem ve větě A je – správně, JÁ. Batoh patří komu? Mně – tedy PODMĚTU.
• Podmětem ve větě B je – správně, BRÁCHA. Jenže batoh patří komu? Mně! Tedy NE PODMĚTU.

A to je vlastně celá věda:

• SVŮJ píšeme tam, kde daná věc patří podmětu (nebo tzv. původci děje).
• Tam, kde daná věc patří někomu nebo něčemu jinému, než je podmět (původce děje), píšeme dle situace MŮJ, TVŮJ, JEJICH atd.

Sranda začíná, když podmět a původce děje nejsou zcela totožní. To pak nastává zmatek, chaos, panika. Ale tím si teď nebudeme to krásně jednoduché pravidlo kazit. Bude vám totiž fungovat cca v 95 % případů, což je určitě významný posun vzhůru oproti situaci ještě před dvěma minutami, kdy jste ho neznali vůbec.

Jak je to s tím Lojzou

Připraveni? Teď to přijde.

A: Karel potkal Lojzu, který šel za svou ženou.
B: Karel potkal Lojzu, který šel za jeho ženou.

Za čí starou tedy chodí Lojza?

Správně. V každém souvětí za jinou (dobytek):

Věta A:
Idylka. Lojza skončil v práci a šel domů za manželkou. (Ve druhé větě podmět Lojza, žena „patří“ podmětu Lojzovi, napíšeme SVOU.)

Věta B:
Karel už teď nejspíš brousí sekeru, protože Lojza mu – Karlovi – leze za starou. (Ve druhé větě podmět Lojza, ale žena je Karlova, takže JEHO – odkazuje ke Karlovi z první věty.)

Dává to smysl?

Tak si to teď vyzkoušíme.

Vyberte správné zájmeno:

1. Přestěhoval sis už tvoje / svoje věci?
2. Bez mé / své rady se neobejdou.
3. Přijel za mnou bratr s jeho / se svou novou přítelkyní.
4. Může se jít klouzat i s jejím / se svým červeným diplomem.
5. Dopřejte vašim / svým dětem to nejlepší.
6. Toto je můj kolega Jiří, a já vám nyní představím náš / svůj společný projekt.

Řešení najdete dole na stránce pod tímto článkem.

Takže prosím vás:

• U nás máte Vaše peníze v bezpečí.
• Nechte Vaše peníze vydělávat.
• Dejte Vašim blízkým to nejlepší.

To všechno jsou nehorázné obludnosti. A já vás nabádám a prosím: nedělejte to. Ani to velké V za to nestojí.

(Chcete si komiks přečíst? Klikněte na něj!
Zpět k článku: klávesa Esc.)

Komu už teď tečou závity, dál nečte. Stejně to hlavní a nejdůležitější už víte.

Pouze pro masochisty

Pro ty, komu je to pořád ještě málo, tu mám pár vybraných lahůdek, totiž výjimek:

• Sledovali jsme naše fotbalisty na mistrovství světa.
  Proč NAŠE, a ne SVOJE? Protože podmět a vlastník nejsou totožní v plném rozsahu. Podmětem jsme sice MY, ale žádné nároky na vlastnictví fotbalistů si jaksi činit nemůžeme.

• Prosím vás o omluvení mé dcery.
  Proč MÉ, a ne SVÉ? Protože původce děje nejsem já (ačkoli jsem podmětem). Jauvajs. Já prosím, ale vy dceru omluvíte. Snad…

Poslední věc:

Pozor na používání přivlastňovacích zájmen tam, kde je to v češtině zcela zbytečné (a nadbytečné). Děje se tak většinou vlivem angličtiny, nejčastěji v překladech, v dabingu atd.

• Podej mi svou ruku.
  
• Zapomněl jsem si doma svůj deštník.
  
• Dnes budu nocovat u své sestry.

Máte dost? Já teda jo.

Máte na tuhle problematiku nějaké lepší fígle? Já teda ne.
Pište do komentářů!

A ještě ty slíbené správné odpovědi:
1. svoje, 2. mé, 3. se svou, 4. se svým, 5. svým, 6. náš.